Zázrak Vánoc

15. prosince 2013 v 19:18 | Helen |  Stories

Ahoj!:) Tohle je ta povídka, kterou chci přihlásit do blogové literární soutěže. Držte mi palce!!:) V pondělí. 23. 12. se vybere 10 nejlepších. Tam se sice nedostanu, ale chci to zkusit!^^


Zázrak Vánoc




Bylo prosincové ráno, když jsem se já, Dana Morgandorfová, podívala z okna a viděla ty velké lehké vločky létající vzduchem. 'Nesnáším zimu, nesnáším Vánoce!' pomyslela jsem si při pohledu na to nadělení a otřásla se chladem při představě, že za pár minut vyrazím ven, abych nakoupila těch pár dárků.
Oblékla jsem si kabát, šálu a rukavice a vyšla ven. Zima byla přímo nesnesitelná, měla jsem pokušení se vrátit domů k čaji a knížce, ale povinnost je povinnost.
Procházela jsem kolem obchodních vitrín plných světýlek, ozdob a podobných věcí. Nikdy jsem nepochopila, jak to někoho může bavit. Období Vánoc je ta nejhorší doba. Alespoň od té doby, co jsem sama. Doslova sama. Rodiče mi před 5 lety zemřeli při autonehodě. Na Vánoce. Možná proto, je tak nesnáším. Spíše určitě. Během svého uvažování jsem došla až k obchodu, kam jsem chtěla jít. Otevřela jsem dveře a užívala si teplo, které mě náhle obklopilo. V obchodě jsem strávila asi hodinu - Nebyla jsem schopná cokoliv vybrat. Mám moc náročné přátele. Nakoupila jsem pár maličkostí a zamířila si to ven, do té ukrutné zimy. Nevím, jak se mi to podařilo, ale jakmile jsem vyšla ven, od něčeho jsem se odrazila zpět do obchodu. Nebylo to něco, ale někdo. Muž. Vysoký, štíhlý muž. Hnědé delší vlasy, zelené oči, milý úsměv. Škoda, že mě vůbec nezajímal. Omluvila jsem se a odešla. Už jsem se těšila domů! Do toho svého bytečku, kam se ta vlezlá zima nedostane, kde na mě čeká skvělá kniha a v neposlední řadě klid od Vánoc. Cestou domů jsem pozorovala smějící se děti, které si na rozdíl ode mě zimu, Vánoční svátky a chytání vloček užívají.
Už jsem si přála, aby bylo po svátcích, aby bylo jaro a tohle Vánoční období zmizelo.
Pomalu jsem se blížila k našemu vchodu. Už z dálky jsem si všimla, že někdo na dveře pověsil věnec s infantilním sobem. Měla jsem pokušení ho sundat a zahodit, dokonce bych to i udělala, kdyby kolem mě zrovna neprošla moje milá sousedka Jonesová. Vypadá, jako babička z pohádky, nemohla jsem jí tak ublížit, obzvlášť když mi pověděla, že ten věnec tam dala ona. 'Božeee! S kým to tady žiju?' ptala jsem se sama sebe, když jsem odemykala domovní dveře.
Do Vánoc zbývá 6 dní a u mě doma to vypadá, jako každý jiný den. Večer mají přijít George a Wendy na večeři. Určitě mi budou zase vyčítat, že nemám vánoční strom, cukroví, výzdobu a podobné věci. Budou mě zvát k sobě domů ke své rodině a a Wendy ke svému příteli, abych se prý necítila tak sama a já to jako každý rok mile odmítnu.
Měla bych začít vařit, už jsou 3 hodiny odpoledne a oni mají přijít v 6! Kdybych alespoň věděla, co mám vařit. Tahle večeře se u nás pořádá už odnepaměti, ještě když rodiče žili a my tři chodili na první stupeň na základní škole. Moje máma uměla úžasně vařit, na rozdíl ode mě. Já jsem ráda, že zvládnu instantní polévku! 'Dobře, udělám to jako vždycky,' rozhodla jsem se a šla najít svůj mobil. 'Něco objednám… A hele, George mi píše. Host navíc? Arcchh, proč mi to děláte?' vzdychla jsem odevzdaně a šla najít číslo do italské restaurace.
'Crrr - Crrr' ozvalo se za hodinu. Jídlo je tady! Sešla jsem dolů, abych jídlo vyzvedla a poslouchala řeči o tom, jak je venku krásně a jak moc se dotyčný těší na Vánoce. Achjo.
Když poslíček odešel, nevydržela jsem to a věnec ze dveří shodila. Paní Jonesová je vážně zvláštní. Buď to, nebo měla na tom věnci alarm, protože 5 vteřin poté, co jsem ho shodila, přiběhla dolů, hodila na mě zlý pohled a věnec znovu pověsila. S povzdychnutím jsem se vrátila domů, abych poklidila, upravila se a nachystala jídelnu. Se vším jsem byla hotova v půl šesté. V šest hodin a pět minut jsem už znovu slyšela to protivné 'Crrr - Crrr - Crrr!'
Seběhla jsem dolů otevřít Georgovi, Wendy a třetímu záhadnému hostu, který mi byl nějak povědomý. Velmi povědomý.
'Ahoj, Dano!' pozdravili George a Wendy. 'Tohle je Troy Kenley. Troyi tohle je naše skvělá kamarádka Dana, která ze srdce nenávidí Vánoce!' prohlásil George s posměchem.
'Těší mě,' řekl Troy a podíval se na mě svýma zelenýma očima. 'Ale neviděli jsme se někde?'
'Také mě těší. Mám pocit, že ano, ale nemám ponětí kde.' pověděla jsem a začala uvažovat, kde jsem ty zelené oči už viděla.
'Dano? Nechceme si nijak stěžovat, ale už deset minut stojíme ve dveřích a mrzneme. Nepustíš nás dál?'
'Oh - Samozřejmě.' vykoktala jsem a uhnula jim z cesty. George a Wendy automaticky zamířili k mému bytu ve druhém patře a zastavili se před jedinými neozdobenými dveřmi.
Pustila jsem své hosty dál.
'Teda Dano, zase si nezklamala, pořád žádná výzdoba a objednané jídlo?' rýpla si do mě Wendy.
'Co jiného ode mě můžeš očekávat?' odvětila jsem a všichni čtyři jsme se krátce zasmáli.
Usadila jsem své hosty ke stolu a nandala jídlo. Moje přátelé měli zřejmě v plánu mě s Troyem seznámit, protože nás nechali sedět vedle sebe, zatímco oni si sedli do čela stolu proti sobě.
'A odkud se s Georgem znáš Troyi?' zeptala jsem se.
'Pracujeme spolu,' řekl Troy s úsměvem.
'Před třemi měsíci k nám nastoupil, nepamatuješ si, jak jsem Ti o něm vyprávěl?' zapojil se do rozhovoru George.
'Vážně? Ty jsi o mě Daně vyprávěl?' otázal se zaskočeně Troy.
Wendy na mě spiklenecky mrkla. 'Samozřejmě, vždyť jsi přesně její typ.'
'Vás dva je radost znát, opravdu,' řekla jsem na to a dolila hostům pití.
Dále jsme se bavili o tom, jak se nám nedaří v práci a jak bychom ji rádi změnili.
Po dvaceti minutách jsme už seděli v mém obýváku se sklenicí vína a společně se smáli při vzpomínání. Dokonce i Troy se uvolnil a rozpovídal.
Začínal se mi líbit čím dál tím víc a víc. A měla jsem pocit, že si toho všimli i ostatní. I Troy.
Wendy odešla dřív, protože se musela věnovat svému příteli, který příšerně žárlí, když s ním není 24/7, takže jsem zůstala já, George a naštěstí i Troy. Rozloučili jsme se po půlnoci s tím, že to byla naše nejlepší před vánoční večeře. A i já jsem z toho něco vytěžila kromě zaneřáděného bytu. Troyovo číslo, které mi 'nenápadně' dal do ruky, když jsme se loučili.
Druhý den ráno mi volal George. 'Tak co ty naše samotinká? Jak se Ti Troy líbil?'
'Georgi, mám pocit, že se Vám ten pokus o seznámení konečně podařil. Líbí se mi, rozumíme si, a když jsme se loučili, dal mi svoje číslo. Co na to říkáš?'
'Do něj, Dano! Zavolám Troyovi a zeptám se, co on říká na Tebe.'
'No… Jak chceš. A co Tvoje tajná láska k Wendy?'
'Dano! Ty ses rozhodla mě utrápit, viď? Víš přeci, že má Richarda a toho jen tak neopustí, ačkoliv jim to dost skřípe. Nemám šanci!' povzdychl smutně můj nejlepší přítel. O jeho lásce k ní jsem věděla už od začátku. Trvá už 5 let. A čirou náhodou vím, že Wendy k němu cítila totéž. Než poznala Richarda. Kluka, který s ní pracuje v agentuře a rozváží poštu po odděleních. Za poslední 2 roky, co jsou spolu, jsem Wendy viděla minimálně. Richard jí nechce nikam s námi pouštět, možná žárlí na George, možná i na . Nechápu, jak s ním může vydržet, když jí organizuje život.
'Ale Georgi, vždyť s ním nemůže být šťastná! Třeba jenom čeká, jestli se k něčemu rozhoupeš ty.' snažila jsem se ho chabě uklidnit.
'Ach jo, Dano. Ty to máš nejlepší. Ve 24 máš vlastní velký byt, skvělou práci, nás, ty nejlepší přátele. Máš štěstí, hlavně díky nám.'
'Jistě, Georgi, bez Vás bych byla ztracená,' řekla jsem a odmlčela se. 'Myslíš, že mu mám zavolat, už dneska, nebo počkat, jak to radí všechny ženské časopisy, co vydáme?'
'Zavolej mu už teď, D. A někam ho pozvi. Nemusím Ti připomínat, ať pak zavoláš mě a všechno mi povíš, že ne?'
'Samozřejmě, že ne,' odpověděla jsem se smíchem.
'To je moje velká holka. Tak zatím!'
'Ahoj, Georgi. A přej mi štěstí!'
'Tobě jenom to nejhorší, zlato!' odpověděl a zavěsil.
Nejlepší přítel se pozná.
Došla jsem ke stolku a vzala do ruky lísteček, který mi Troy dal. Roztřesenou rukou jsem vytočila jeho číslo a přemáhala se, abych stiskla to zelené tlačítko. Podařilo se.
po třetím zazvonění se ozval.
'Ano?'
'A-Ahoj. Tady Dana, ze včerejška.' vykoktala jsem.
'Jé, ahoj Dano! Čekal jsem, jestli zavoláš.'
'To jsem ráda!' Konečně se mi vracela sebedůvěra. 'No, tak mě napadlo, jestli bys nechtěl někdy někam zajít?' zeptala jsem se.
'A víš, že moc rád? Co třeba dneska večer? Hodilo by se ti to?'
'Hodilo. Tak třeba v šest na náměstí?'
'Budu tam' odvětil a zavěsil.
Hned jsem volala Georgovi a chtěla jsem mu všechno říct, když v tom někdo zazvonil.
'Promiň, musím končit. Někdo zvoní, pak Ti zavolám,' řekla jsem a šla otevřít.
Když jsem otevřela dveře, myslela jsem, že buď ještě spím, nebo že zemřu na tachykardii. Troy.
'Co - Co tady děláš?' vykoktala jsem v překvapení.
'Do večera bych to nevydržel, tak jsem přišel už teď. Jo, a tady Ti něco nesu, abych nezapomněl.' řekl a podal mi bílou růži.
'Mimochodem, pamatuješ si, jak jsi byla včera v tom obchodě na náměstí? To do mě jsi narazila ve dveřích, proto jsi mi byla tak povědomá. Chtěl jsem za Tebou jít, ale odešla jsi moc spěšně a já tě ztratil v davu. Ale teď jsem pevně rozhodnutý Tě nepustit.
A tak jsem zažila svoje první šťastné Vánoce. A abyste mi uvěřili, že se zázraky opravdu dějí, na letošních Vánocích budeme s Troyem spolu. A aby toho nebylo málo, George stráví letošní Vánoce s Wendy. Moje chabá rada mu pomohla, protože hned jak jsem mu ten den před rokem volala, on zavolal Wendy, jestli se s ním nechce sejít a všechno jí řekl.
No řekněte, nebyly to zázračné Vánoce?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kája | Web | 15. prosince 2013 v 19:28 | Reagovat

Helenko)) To je povedené! Já ti tak strašně moc držím palečky, ať se do té TOP 10 dostaneš, protože si to zasloužíš. A hned mnohonásobně :) Tvoje povídky jsou jedny z nejlepších, které si vždycky ráda přečtu a udělám si na ně čas.

2 Rebeka | 15. prosince 2013 v 21:03 | Reagovat

Helčooooo :) To je tak dokonalé <3 ;))

3 Chilaili | Web | 16. prosince 2013 v 18:27 | Reagovat

Fakt skvělé!! :)

4 Aliwien | E-mail | Web | 16. prosince 2013 v 19:15 | Reagovat

Hezkà povídka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama